Mia G. Mahoney

Že v tomto státě mají vysocí funkcionáři ostré lokty a nabroušené jazyky se dá vzhledem k dnešní době plné businessu a "rektálního turismu" brát za vcelku "běžný" jev. Avšak pokud osoba, která je ředitelem instituce, jež nemá v republice co do úřední obdobnosti a navíc která se téměř týden co týden prezentuje v médiích, neskrývaně pohrdá soudem a v internetové diskusi vyjádří svůj osobní postoj nemálo ovlivněný neprofesním názorem k soudci samotnému, je na pováženou, jestli by tato neměla přinejmenším absolvovat základní kurz etického chování.

Řeč je o Ing. Pecinovi, předsedovi Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže (dále jen ÚOHS) a jeho reakci na soudní rozhodnutí o vrácení téměř miliardové pokuty nadnárodním gigantickým společnostem. ÚOHS tuto pokutu uložil za kartelovou dohodu, jíž se společnosti měly dopustit a na jejímž základě měly namísto konkurence koordinovat, určovat a dodržovat minimální cenové úrovně, zamezit vstup konkurentů na trh, a tedy porušit přirozené soutěžní jednání a jednání při výběrových řízeních. Žalované společnosti se v druhém stupni řízení obrátily na Krajský soud v Brně, který uložení sankce zrušil, neboť dospěl k faktu, že byla porušena zásada ne bis in idem, tedy zásada nepřípustnosti dvojího trestání za jediný prohřešek. Ve věci totiž obdobně rozhodla Evropská komise a sankce byla již jednou uložena. Klíčové v celé kauze je trvání kartelu samotného a rovněž vstup ČR do EU. Je pochopitelným faktem, že z pouhé nemožnosti hospodářské soutěže v socialistickém režimu byl společnostem zabráněn přístup na český trh. Rozhodnutí ÚOHS však tuto skutečnost přičítalo nerespektování údajné kartelové dohody. Z rozsudku vydaného Krajským soudem rovněž vyplývá, že pan Pecina se v jistých případech neobtěžoval dohledáním patřičných informací a faktů, na rozdíl od soudu, který si opatřil rozhodnutí Evropské komise v kýžené věci. V rozsudku Krajského soudu se mimo jiné můžeme dočíst, že „orgány pro hospodářskou soutěž (zde myšleno ÚOHS) členských států ztrácejí bez dalšího pravomoc v případě, kdy Evropská komise zahájí vlastní řízení“. Z toho jednoznačně vyplývá, že další řízení, které bylo ve věci Úřadem prováděno, je při bližším přezkumu očividným porušením zásady ne bis in idem.

Předseda ÚOHS velmi nemístným způsobem rozvedl na téma této kauzy internetovou diskusi, ve které v nadbytečném počtu příspěvků uváděl, že sankce byla vyměřena společnostem za dobu, ve které ještě ČR nebyla členem EU. Dle soudu však nelze stejný předmět prošetřovat a trestat dvakrát, byť se dělí na několik období. Měl-li by mít každý ze soutěžních úřadů právo na rozhodování ve věci například dle určitého období trvání kartelu, došlo by k nekonečnému počtu řízení ve stejné záležitosti. Jak se v závěru rozsudku píše, „jedno deliktní jednání (…) může způsobovat vždy jen jedny následky – a nikoli následky dělené podle časových úseků nebo podle území jednotlivých států či územní působnosti jednotlivých soutěžních úřadů“.

Nabízí se tedy otázka, zda je pan Pecina vůbec dostatečně kompetentní osoba k posuzování pochybení soudu, který má rozsáhlejší možnosti k dohledání a opatření potřebných informací.

Kauza samotná však není primárním předmětem tohoto článku. Je jím jednání pana Peciny při diskusi, ve které se prezentuje jako infant, kterému byla sebrána hračka. Neustále opakuje stejný názor a vylévá si osobní vztek na soudci, jehož rozsudek označuje v jasně ironickém smyslu za „průlomový“ a z důvodu ukázky „co je ještě možné“ zveřejněníhodný v Organizaci pro ekonomickou spolupráci a rozvoj (OECD). Výroky jako „soudci Krajského soudu nepronikají do případů“ nebo „to je ale blbost“ patří mezi ty, kde se pan předseda lidově řečeno „ještě vcelku držel“. Avšak přiznat, že „osobní nepřátelské vztahy někdy míchají s našimi osudy více, než by bylo zdrávo. A já v tom lítám jak se říká jako nudle v bandasce“ či „poděkovat za námět“ (k návrhu diskutéra na „obvinění soudce z podjatosti“) je činem nejen vysoce neetickým, ale rovněž hrubým, netaktním a nehodným člověka takového postavení. Pošpinění tohoto typu by mohlo být klasifikováno jako urážka a pokud by zmíněný pan soudce chtěl vyvodit důsledky či věc „rozmazávat“, měl by na to plné právo a jistě i podporu mnoha občanů. Nevyjadřování se k diskusi a lehký úsměv ze strany pošpiněného svědčí o velmi dobré praxi v asertivním jednání i intelektualitě, kterou evidentně druhá strana postrádá. Rovněž fakt, že pan předseda nemá zameteno před vlastním prahem, nijak nenapomáhá k jeho případnému očištění. Několik dnů nato, co byla diskuse uskutečněna, vyšlo v médiích najevo, že zmíněný funkcionář absolvoval tajnou schůzku v autosalónu u dálnice, jak svědčí záznam ze skryté kamery. Pro fakt, že se jednalo o schůzku vysoce neveřejného charakteru hovoří mnoho v médiích rozebíraných poznatků.

Co se týče samotného charakteru internetové diskuse, je zde patrná rovněž „skrytá psychologická manipulace“. Pan Pecina často používá takzvané emotikony (smajlíky) pro získání lepší důvěry a ukázky „neformálnosti“. Diskuse tak na první pohled vypadá jako transparent pana předsedy hlásající „podívejte, jak jsem přátelský“. Rádoby vtipné komentáře k některým tématům rovněž mají osobní nevyrovnanost pana předsedy odlehčit.

Diskuse rovněž trpí nedostatkem důkazů. Je sice pochopitelné, že pan předseda nemá patřičné právní znalosti, avšak argumentovat výrokem „je to proti logice, rozhodovací praxi všech úřadů, proti zdravému rozumu…, prostě proti všemu“ je více než nekonkrétní. Nenapadlo snad pana Pecinu požádat právníky svého úřadu, aby mu při diskusi pomohli opřít se o konkrétní důkaz, konkrétní paragraf či konkrétní rozsudek některého ze soutěžních úřadů?

Rovněž někteří diskutéři se nezachovali zrovna eticky, např. člověk vystupující pod jménem Kublaj Chán. Vyvozovat nonsensuální závěry z rozsudků diskutovaného soudce je stejně sprosté, jako celé vyjadřování pana předsedy v této diskusi. I konspirace na téma, že kýžený soudce byl dříve zaměstnancem ÚOHS a co z toho může vyplývat, jsou nepatřičné a urážlivé.

Závěrem snad netřeba dodávat, že pan Pecina zde poněkud „přestřelil“. Důvod zůstává neznámý, i když sám z části naznačil, že by se mohlo jednat o cosi osobnějšího. Vyvstává však ještě jedna možnost – pokud je zaměstnanec Úřadu, který je nesporně excelentní pracovník, schopen dotáhnout svoji kariéru na soudce, zatímco jiný uplatňuje své znalosti v ostrých diskusích, tou možností by mohl zůstat prostý jev – že by závist?